New perspective
Old issues

Ach ta inteligence … umělá

Všude tolik názorů, zkoušek, výstupů…
Posledních pár týdnů si s tím strojem hrajeme taky.

Tedy hrajeme… Spíš ho opravdu používáme ke své práci na projektech.
To mě přivedlo k několika postřehům…

1. Vyšší efektivita přemýšlení
   Člověk je pomalý a myšlení bolí. K závěrům se tak na projektech dostáváme za vynaložení velkého množství času. Ten čas není kompaktní, je “randomizován”. Ty nejlepší syntézy/vhledy přicházejí mimo čas tzv. věnovaný práci. Prostě někde něco blikne a najednou je to na světě. Je to velmi nahodilé… Nahodilost potřebuje podpořit hromadou stimulace. A na tu je “četování” se strojem skvělé!
   Záběr stroje je obrovský a vůbec nevadí, že nemá data za posledních 18 měsíců…
2. Hrozba lenosti
   Člověk je z podstaty líný.
   Velmi často tak volí různé zkratky, aby byl rychleji v cíli. Se “strojem” je velmi lákávé akceptovat “mentální” zkratky. Prostě se na něco poptáte a dostáváte odpověď, která ve většině případů “není vůbec blbá” — taky je přece od “inteligence”.
   Myslím, že všichni, kteří podlehnou této “mentální lenosti” v konečném důsledku ztratí svůj job; ztratí schopnost přidávat hodnotu a budou strojem skutečně nahrazeni. Přesně jak se hrozí snad v každém článku o umělé inteligenci…
   Stejně jak jsme poztráceli schopnost orientace ve městě, kterou jsme “předali” našim navigacím… My lidi, ale přece nechceme schopnosti předávat! My je chceme zvyšovat, apgrejdovat, bůstovat… Výsledek může být pro většinu lidí ale přesně opačný…:-(
3. Otázka není jednoduchá
   Člověk častěji hledá odpovědi než otázky.
   Vždy jsem si myslel, že otázka je důležitější než odpověď. Mít správnou otázku vede ke správné odpovědi. Není tedy správných řešení bez správných otázek.
   Když si tak “trénujete” svoje přemýšlení při chatování se strojem, začínáte si o to víc uvědomovat, že správně formulovaná je základem všeho. Slova, jejich významy a jejich propojení do věty vede k zadefinování “informace”, se kterou může druhá strana nakládat. A je jedno jestli je druhou stranou “stroj” nebo člověk. Oba potřebují opravdu precizně zformulovanou otázku, aby vůbec měli šanci najít správnou odpověď.
   Musíme se naučit víc o slovech, která používáme. Ten “stroj” nás možná naučí přesněji formulovat, vystihovat lépe podstatu věcí pomocí jazyka.

Vše je tedy jen a pouze o tom, jak budeme chtít AI využívat. Jestli ji do svých životů vsuneme jako náhradu naší vlastní hlavy nebo ji budeme používat jako trénéra naší vlastní hlavy…

Mnozí si určitě pamatují dobu, kdy Steve Jobs světu předvedl první iPhone. Telefon s dotykovým displayem a k němu AppStore… To se psal rok 2007.
Počin to byl v pravdě vizionářský — Apple otevřel se úplně nový trh, který v současnosti generuje miliardy USD a živí statisíce developerů…

Dnes tak má každý uživatel na svém chytrém telefonu nainstalovány vyšší desítky aplikací. Pravdou ale je, že z toho velikého počtu jich bude s nějakou pravidelností používáno 10–15 aplikací. A z nich opravdu každodenně 5–8. Zdá se, že lidé nemají kapacitu využívat desítky/stovky aplikací. Apple to určitě tuší a tak nepoužívané appky “stahuje” zpátky na cloud…

Aplikace na nás ale útočí ze všech stran…
Nové a nové aplikace se snaží získat něco málo z našeho “mentálního” prostoru. Občas se některé podaří získat “download” a někdy dokonce i “trial”. Ale s “frekvencí” už to je bídnější. Z pohledu developera appky je vítězstvím dosažení jakéhokoliv app revenue. Strategie mohou být různé —nízká “regálová” cena appky nebo chytře zvolenou možností “in-app” nákupu. Nebo prostým “prodejem lidského času” spojeným s reklamami.

Ale co na to uživatel?
Koncoví uživatelé jsou aplikacemi “na všechno” unaveni.

Každý produkt/služba z jejich reálného světa se snaží vytvořit své digitální dvojče ve světě virtuálním. Když už se uživatel nechá přesvědčit a aplikaci si stáhne, musí najít “dodatečný” čas na “objevení” toho, jak se aplikace používá a co “umí”. Mnoho z uživatelů ale dodatečný čas věnovat nechce, obzvláště nemá-li před sebou jasně zformulovanou vidinu hodnoty, kterou mu app dokáže nabídnout — od úspory času/peněz/nervů po zprostředkování proměny “sebesama“. A tak se na mobilech hromadí ohromné množství stažených a zapomenutých aplikací. Aplikací, které prohráli svůj digitální (binární) boj, který je svou podstatou “bitový” — prohrál=0; vyhrál=1. Digitální vítěz tak bere většinu trhu…

Uživatelé ale nevnímají takový trh přes kategorie jako výrobci, ale přes hlavní obrazovku svého mobilu. To je ten trh, kde se střetávájí všechny ty útočící appky. Tam se potkává aplikace hypermarketu s aplikací na počasí, aplikací na sociální sítě a třeba benzínové pumpy nebo banky. Na hlavní obrazovce jsou soustředěny ty nejčastější appky, napojené na nejčastější potřeby uživatele. A ty se zase tak často nemění…

Uživatelé si začínají uvědomovat, že aplikaci na kde co opravdu nepotřebují. Začínají víc a víc toužit po tom, abych těch pár nejčastěji využívaných “integrovalo” ty méně používané.

Zdá se, že se pomalu mění trend.

Kdy má smysl investovat do inovace?

Všichni ti, kteří se kdy točili okolo designování nových produktů a služeb, přikývnou na tezi customer centricity. Ta je ve všech open source inovačních přístupech typu Human Centered Design, Design thinking základní mantrou. Stojí na pochopení často velmi malé, úzké skupinky lidí. Využívá sadu kvalitativních technik porozumění lidem.
Proč? Protože takové metody umožní velmi detailní a mnohovrstevné pochopení lidským potřebám, které je nutné k designování správného řešení.

M.K. Kellogg se snažil v roce 1894 najít stravitelnou snídani pro pacienty nemocnice svého bratra. Shodou náhod ji opravdu našel. Byla to přes noc uleželá vařená pšenice, kterou následně upekl. Posloužila jako ideální lehce stravitelná snídaně pro pacienty nemocnice.
Potřeba “lehce stravitelné snídaně” ale přesahuje pacienty jedné nemocnice. Týká se přece výrazně větší skupiny lidí. Tím vnášíme nový rozměr uvažování: Je potřeba pacienta v nemocnici stejná jako potřeba rodiny s malými dětmi nebo potřeba seniorů? Je potřeba lehce stravitelné snídaně platná i pro někoho jiného než jsou pacienti v nemocnici? A pro kolik a jakých lidí? Obecněji řečeno: Existuje za potřebou/problémem dostatečně velký trh nebo je to pouze niche trh “snídaní v nemocnicích”? Teprve taková znalost umožnila postavit byznys s obratem přes 15 mld USD ročně.
Pan Kellogg by se asi divil:-)

Výše kladené otázky mají kvantitativní rozměr… Rozměr, kde do hry vstupuje realita popsaná čísly. Čísla se sebou nesou na jedné straně velikost a rozsah a na druhé straně vztahy, vzorce a závislosti. Obojí vede k projekcím a predikcím.
S nástupem tzv Big data se do vědomí manažerů navrací data ve své číselné podobě v doprovodu různě sofistikovaných statistických postupů. Data/čísla vládnou odjakživa managementu: “co se neměří, se nedá řídit”. Na hlavu manažerů tak padají tuny dat, kterým ne vždy do hloubky rozumí, umí je dát do vztahu… ale to je jiný problém…

V důsledku dochází k velké revitalizaci insightů získávaných (moderně řečeno “těžených”) z kvantitativních dat, které mají z pohledu manažerů výrazně vyšší kredibilitu než závěry, jak poslední dobou slýchám, udělané na “pár rozhovorech”.

Kvantitativní pochopení trhu je tak pro manažery někdy i překvapivým ospravedlněním, že má smysl investovat do řešení problému, který se jim původně problémem ani nezdál. Strategický market assessment je tak nedílnou součástí customer centricity. Každý manažer si totiž chce být jist, že řeší VALIDNÍ (tzn. SILNÝ) problém, jehož vyřešení přinese jasnou konkurenční výhodu a potažmo nové prodeje…